THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejdřív to vypadá, že to bude opravdu prima čtení. Autobiografie frontmana skupiny IRON MAIDEN, jak ostatně hlásá i obal téhle knížky, to je jistě svátek pro každého příznivce heavy metalu obecně a Železné panny zvlášť. Kdo z nich by si právě takové literární dílo nechtěl s chutí přečíst? Jak však kapitoly plynou, přestává si čtenář být jistý, zda je to celé skutečně o životním příběhu TOHO ZPĚVÁKA IRON MAIDEN nebo spíše o životě chlapíka, co je podle všeho trochu samorost a ze všeho navíc na světě miluje pilotování letadel. A krom toho, samozřejmě, taky zpívá v jedné metalové kapele.
Jsem si jist, že někteří ocení právě tohle. Že kniha navzdory zavádějícím nápisům na své titulní straně vypovídá daleko více o naposledy zmíněné části osobnosti Bruce Dickinsona, než o té, kterou znají a zbožňují milióny lidí po celém světě. Zčásti tomu i rozumím, vždyť ono to od sebe prostě nejde oddělit. Ale, probůh, kolik běhá po světě pilotů letadel a kolik zpěváků IRON MAIDEN?
A právě proto vnímám „Co dělá tenhle knoflík?“ tak trochu jako podvod na čtenáři, respektive na tom čtenáři, jemuž v hrudi bije pravé heavymetalové srdce. Protože, upřímně, asi bych se rozmyslel do téhle knihy investovat, kdybych věděl, že se v ní píše tak málo o IRON MAIDEN. A při tom to mohlo být tak bezvadné čtení, podané právě ústy vždy poněkud svojského Brucea, jenž by si – dle textu knihy soudě – rozhodně nebral servítky jako nějaká oficiální biografie kapely. Třeba historky o nevraživosti mezi Stevem Harrisem a Clivem Burrem v koncertních počátcích kapely či o tom, jaké tajemství zakopali Nicko McBrain a producent Martin Birch na golfovém greenu, jsou v tomhle směru naprosto jasným znamením a ještě u nich málem puknete smíchy. Bohužel však v knize zůstaly poměrně osamocené.
Jistě, sám Bruce v doslovu píše, že „kdyby se rozhodl do knížky zahrnout i vzducholodě, manželky, rozvody, děti nebo podnikatelské aktivity, blížil by se osmisetstránkovému tlustopisu“, a že „chtěl jen vyprávět dobrý příběh“. Jenže tady přichází otázka, jak se vlastně pozná dobrý příběh. Když se od knihy nemůžete odtrhnout a vracíte se k ní každou volnou chvilku, takže jí ve finále slupnete jako malinu? Přesně tohle se mi ovšem jako čtenářovi nestalo. Po prvotním nadšení, které mne u vyprávění drželo v podstatě pouze do opuštění SAMSON a nástupu do IRON MAIDEN, přišly první chvilky rozčarování, které se rozrostly až do původně zcela nepředstavitelného zjištění, že už mě vlastně ani pořádně nezajímá, co bude dál.
Pravda, čest výjimce, kterou tvoří závěrečné vyprávění o Bruceově boji s rakovinou, tady je jeho specifický vypravěčský styl na pozadí závažného tématu skutečně brilantní a kniha zde, možná i trochu paradoxně, dostává znovu spád. Ale promarněný potenciál už jí to bohužel nevrátí, třebaže na jejím začátku to ještě vypadalo úplně naopak. Zkus příště ten knoflík prostě nezmáčknout, Bruci.
Zkus příště ten knoflík prostě nezmáčknout, Bruci.
6,5 / 10
The Mandrake Project (2024)
Tyranny Of Souls (2005)
Chemical Wedding (1998)
Accident Of Birth (1997)
Skunkworks (1996)
Balls To Picasso (1994)
Tattooed Millionaire (1990)
veruze zvlastna autobiografia... hoci spevaci si myslia, ako silno mocne vladnu slovom, vzdy je lepsie si vziat na pomoc nejakeho toho ghostwritera na vylepsenie celkoveho dojmu (za vsetky priklady vid fantasticku autobiografiu Paula Stanleyho)... cital som anglicky original a miestami je Bruceova snaha vyzniet prudko inteligentne v kazdom slove az otravna... za hlavne negativum povazujem absolutnu absenciu (hoc to Bruce v zavere priznal) akejkolvek zmienky o partnerskom a rodinnom zivote (aj vo svetle tejto absencie vyznieva jeho dlhokanska spoved o boji s rakovinou az prilis tomhankovsky)... dalsie minus su samozrejme niekedy az neznesitelne vyzivne pasaze o jeho laske k lietaniu (toto naozaj zaujima nejakeho mejdenistu viac nez len prudko okrajovo?)... IM zeriem a Brucea tiez, tato kniha sa vsak do ziadneho zlateho fondu nezaradi...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.